……kolo, běžky, nebo pěšky

Dějiny Kamenitého

Jednou z nejhezčích značených turistických cest v Beskydech je bezpochyby hřebenová cesta relativně rovinatými, jen zvolna stoupajícími úseky ze Slavíče přes Kamenité na Koubovou, nebo z Kozubové na Slavíč. Z Kamenitého (810 m), velmi přitažlivého horského hřebenu táhnoucího se západovýchodním směrem od masivu Babího vrchu a Slaviče ke Kozubové, je možno dohlédnout až do údolí Horní Lomné a na hraniční hřebenovou část.

Mezi Velkým a Malým Polomem prochází státní hranice České a Slovenské republiky. Je to relativně stále ještě nefalšované království divočiny s hlubokými lesy, skalisky, mokřady, ale i půvabnými kouty.

Vlastní vrch Malého Polomu (Trojačky, 1061m) je ještě na českém území. Na slovenské straně je přírodní rezervace. Na Malém Polomu začíná výrazná rozsocha, vybíhajícího z hraničního hřebene severovýchodním směrem na Slavič, Kalužný a dále na Ostrý – Kozinec, Ropičku – Prašivou a Javorový.

Kdysi se na Malém Polomu (Trojačce) nacházel velký trojúhelný hraniční kámen s písmeny S (Silesia), M (Moravia), U /Ungaria/. Pod těmito písmeny byly další: HH (Herschaft Huckwalden – panství hukvaldské), HF (Herschaft Friedeck – panství frýdecké) a HB (Herschaft Bietsse – panství bytčanské).

V popředí masivu Velkého Polomu se rozprostírá na ploše 169,78 ha největší pralesová rezervace v českých zemích – Mionší. Jako rezervace byla vyhlášena v roce 1933.

Na Kamenitém (název napovídá, že zde byla sice slunečná, ale velmi kamenitá půda) se nacházel kdysi prales, kultivován v době valašské kolonizace (valašského salašnictví) na pastviny.

Nejdříve zde byla postavena „kolyba”, šopa a studně. Někdy v polovině XIX století byl postaven první obytný dům pastýře, který se zde rozhodl trvale bydlet a obdělávat půdu. Posledním bačou na Kamenitém byla žena „bacóvka” – Lisztwanová z Milikova. Když se vdala, ze staré šopy postavila druhý dům. By1 to první obytný dům na „Vyšním placu” a domov rodiny Lisztwanů. Po likvidaci salaše přišli další usedlíci a začali stavět ubohé dřevěné chaloupky.

Pokud jde o salašnictví, zachoval se zásluhou Jana Lisztwana z Kamenitého – Dolní Lomné cenný dokument, vydaný 9. 1. 1847 na zámku v Těšíně, pojednávající o salaši na Kamenitém. Je to několikastránkový opis spisu s mapkou salaše, na níž jsou vyznačené části salaše, jež tehdy odňala Těšínská komora salašníkům z Lomné, Návsí, Košařisk a Milíkova. Spis obsahuje smlouvu uzavřenou mezi arciknížetem Karlem Ludvíkem jako uživatelem statků Komory těšínské a salašníky zmíněný již obcí. Podle této smlouvy se museli salašníci vzdát užívání poloviny pozemků na salaši na Kamenitém, poněvadž prý podle listiny z 1. 5. 1760 měli právo jen na 180 jochů (t.j. 103,60 ha) pastvin, na nichž bylo jim dovoleno pást 20 krav a 250 ovcí rozdělených mezi několik podílníků.

Salaš Kamenitý hraničil se Slavíčem a se salašem na Kalužném, odkud vedla hranice salaše údolím říčky Kopytné, Chlopskou dolinou k Suchému potoku, dále severovýchodně do Dolin, k potoku Kotary a k potoku Kamenitému, do něhož s vrchu Mraznica ze Žlubku vtéká potok Szuwarniaty a kde sousedil se salašem na Kozubové. Od ústí potoka Kamenitého do Lomné vedla hranice salaše na Kamenitém k  Hryckuli a do potoku Tatinky a odtud k Slavíči. Salaš Kamenitý se rozprostíral po obou stranách pohraniční čáry obcí Košařiska a Lomná a byl roku 1898 rozdělen tak, že lesy t.j. stará návrší Kamenitý nad Hryckulou, pohoří Slavíč a Tatinky připadly vrchnosti t.j. Těšínské komoře a ostatní, hlavně pastviny, zůstaly salašníkům. Obě části byly rozlohou přibližně stejné a každá z nich měřila asi 180 jochů.

Tuto smlouvu podepsal vedle ostatních salašníků na Kamenitém také Jan Kantor z Lomné, majitel usedlosti č.63. Ze strany Těšínské komory je smlouva podepsána arciknížetem rakouským Albrechtem Habsburkem a hrabaty Kappym a Schönfeldem jako svědky.

Souvislejšího osídlení se dočkalo Kamenité teprve v druhé polovině XIX století. Bylo tehdy rozděleno na tzv. Vyšní a Dolní Kamenité. Obě lokality používaly jednu studnu. Na Vyšním Kamenitém žilo 8 hospodářů, na Nižním 4 hospodáři. Dobytek by1 vypásán na vrcholu zvaném „Za Wyrchym”.

Lidé žili na tomto kdysi „idylickém místě” s pastvinami a oplocenými poli ve velmi obtížných životních podmínkách. Osada v období meziválečném včetně Horní Lomné patřila k nejchudším na Těšínsku. Jedinou možnost jak si vydělat na živobytí byla těžká práce v lesích. Každý pracoval na svou vlastní zodpovědnost. Kamenitá půda sotva poskytovala jen trochu ovsa a brambor.

Kdysi jediná generace prožila několik vlád – vládu Habsburků, pak Československý stát, polský a dobu německé okupace. Není tedy divu, že to vše, včetně bídy vytisklo hluboké vrásky na obličeji horalů. Zvláště doba německé okupace zanechala těžké rány na usedlicích.

Výrazným způsobem změnilo život na Kamenitém otevření škol. Nejprve byla otevřena škola česká a o rok později (1934) v nově vystavené budově škola polská. Otevření škol přispělo také ve velké míře k oživeni kulturního a společenského života v této horské osadě. V době německé okupace byly obě školy zavřeny. Teprve v roce 1954 byla znovu otevřena polská škola, i když také ona byla s konečnou platností uzavřena v roce 1973.

K částečnému oživení turistického ruchu přispělo postavení skromné horské hospody na hřebeni Kamenitého v období meziválečném. Budova byla v roce 1961 zasažena bleskem a zcela vyhořela. Provozovatelem byl nejdříve Beránek, později Bojko.

Ještě po druhé světové válce žilo na Kamenitém ve 12 šindelem krytých domcích 16 rodin. Postupně však opouštěli svá hospodářství a rodinné domky přenechávali a odprodávali k rekreačním účelům. Začátkem osmdesátých let odešla z Kamenitého poslední rodina. Většina pozemků byla postoupena státním lesům a JZD.

Elektrifikace Kamenitého byla provedena v roce 1969. K značnému oživení turistického ruchu v této oblasti přispělo otevření turistického objektu v budově bývalé polské školy, včetně možnosti stravování a ubytování.

Jan Korzenny, Dolní Lomná září 2001

Historie školy na Kamenitém

Mezi beskydskými vrchy Kozubová a Slavíč se nachází horské sedlo Kamenité. Stejně se jmenuje horská osada obce Dolní Lomná. Obydlí zdejších horalů jsou však již přestavěna na rekreační domky. Regionální historik Jan Korzenny potvrdil, že na Kamenitém stávala horská chata, která v padesátých letech minulého století vyhořela do základů. Byla zde také polská škola. Ta sloužila svému účelu až do roku 1973. Poté byla přestavěna na turistickou chatu.

Stavební parcelu na stavbu školní budovy věnoval místní horal Jan Lisztwan. Slavnostní otevření, jehož se zúčastnili také hosté z Polska, se konalo v květnu 1934. V interiéru dřevěné stavby se nacházela jedna třída a byt učitele. Škola byla dobře vybavena pomůckami ze zrušené polské školy v Ostravě – Přívozu. Prvním ředitelem byl jmenován Alojzy Maroszczyk. Pod jeho vedením žáci hráli rovněž divadelní představení, potřebné divadelní kostýmy šila jeho manželka Wanda. V roce 1938, po připojení české části Těšínského Slezska k Polsku, byl přeložen na místo ředitele ve škole v Petřvaldě. V roce 1940 jej zatklo gestapo a převezlo do koncentračního tábora. Po několika měsících byl propuštěn, ale v roce 1942 musel narukovat do německé armády. Koncem roku 1944 se ve Francii dostal do amerického zajetí, z něj do zahraniční polské armády. Po válce začal znovu učit – nejdříve v Karviné, poté v Rychvaldě, kde působil až do důchodu. Alojzy Maroszczyk zemřel v roce 1987.

V období německé okupace byla škola na Kamenitém ponechána svému osudu. V tomto nelehkém období gestapo zvraždilo dva bývalé žáky Alojze a Jana Czeczotkovy za pomoc partyzánům. Školu se podařilo znovu otevřít až v roce 1954. Tehdejšímu řediteli Janu Korzennému (otci regionálního historika) se podařilo provést nutnou rekonstrukci díky pomoci řady místních PZKO. Časem se však z Kamenitého začalo čím dál více lidí stěhovat, a tak škola musela být v roce 1973 pro malý počet žáků uzavřena. Její poslední ředitel Wladyslav Mlynek jí věnoval báseň Škola na Kamenitém. Poté byla bývalá školní budova přestavěna na turistickou chatu.

Zdroj: frýdecko-místecký a třinecký DENÍK 23.března 2006